Akolyté

„Matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví (1 Pt 2,9) mocí křtu oprávněn i zavázán. Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli. Je to první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha. Proto se mají duchovní správcové o takovou účast na liturgii svědomitě snažit v celé pastorační činnosti.“ (Sacrosanctum concilium, čl. 14)

Služba akolyty byla obnovena, podobně jako služba lektora, v liturgii vycházející z II. vatikánského koncilu (1962-1965). Ten se snažil obnovou těchto služeb, vycházejících z tradice církve v prvních staletích, poukázat na to, že každý pokřtěný je povolán ke službě (tj. celá církev má ministeriální rozměr života), neboť každý pokřtěný je nositelem všeobecného kněžství věřících.

Služba akolyty (doslova = ten, který doprovází) je službou pomocnou při slavení eucharistické bohoslužby. Jeho úkolem je pomáhat knězi či jáhnovi, je-li tomu třeba z důvodu pastorační situace (typicky: aby nebylo slavení liturgie neúměrně protahováno), při rozdělování eucharistie shromážděnému Božímu lidu.