Vybavení kostela a farnost po sekularizaci augustiniánského řádu do roku 1972

Kostel_interier.jpgPo zrušení augustiniánské kanonie v září roku 1784 zůstal nově dokončený kostel spolu s bývalou budovou proboštství v majetku církve (zbylé konventní budovy byly rozděleny mezi čtyři soukromé vlastníky). Stavebních změn, které v menší míře pokračovaly po roce 1784, se dočkal i prostor před průčelím kostela, kde bylo v roce 1791 zbudováno monumentální schodiště. Když byl následujícího roku postaven hlavní oltář kostela, mohlo se konečně přistoupit k vysvěcení chrámu. Stalo se tak přičiněním olomouckého arcibiskupa Antonína Teodora hraběte z Colloreda dne 7. května 1792. Bývalé proboštství bylo upraveno na farní budovu pro faráře a kooperátory, kterými byli ještě po nějakou dobu někdejší členové řeholní komunity. Kostel_interier1.jpgDíky úsilí zdejšího faráře Matouše Aloise Bernartha (1786-1798), dřívějšího řeholního kanovníka, byl kostel dále vybavován vnitřním zařízením a zároveň několik obrazových pláten z provenience bývalého kláštera se podařilo uchránit před dražbou jako součást majetku kostela. Zmínky zasluhuje v této souvislosti především rozměrné plátno Jana Kryštofa Handkeho – Klanění tří králů, vytvořené v roce 1746 pro klášterní refektář nebo soubor čtrnácti oválných obrazů svatých Pomocníků vytvořený tímtéž malířem již v roce 1719. interiér kostela Nynější hlavní oltářní obraz Zvěstování Panny Marie ve farním kostele, pocházející ze staršího konventního kostela, je dílem vynikajícího barokního malíře a řeholního člena olomoucké augustiniánské kanonie druhé poloviny 17. století P. Antonína Martina Lublinského. K pracím na interiéru kostela byl na přelomu 18. a 19. století přizván brněnský sochař Ondřej Schweigl, který v závěrečném období své tvůrčí aktivity provedl v roce 1800 čtveřici bočních oltářů kostela z nichž první dva jsou mistrnými kamennými reliéfy (oltář sv. Kříže a Poslední večeře Páně). Další dva oltáře (sv. Augustina, sv. Jana Nepomuckého) byly doplněny obrazy uvedených světců, jejichž autorem byl Josef Winterhalder ml. Dále se Ondřej Schweigl podílel na realizaci kazatelny a soch hlavního oltáře sv. Lukáše a proroka Izajáše.

Z duchovních správců šternberské farnosti je třeba připomenout především vynikajícího znalce a profesora orientálních jazyků a hermeneutiky Starého i Nového zákona na teologické fakultě olomouckého lycea P. Jana Babora působícího ve Šternberku v letech 1798-1810, který byl autorem německého překladu Nového zákona a Úvodu ke Starému zákonu, obou knižně vydaných na počátku 19. století.

Poměrně značnými změnami prošel areál fary a kostela za činnosti faráře Josefa Ospalda (1836-1853), který ke smutku tehdejších měšťanů nechal strhnout někdejší klášterní letohrádek probošta Meixnera na farní zahradě. Ta rovněž doznala velkého zmenšení kvůli stavbě císařské cesty (dnes Opavské ulice). Roku 1847 pak za finanční pomoci šternberských měšťanů byly pořízeny pro věž kostela odbíjecí hodiny.

Stare_varhany.jpgPo Ospaldově smrti se stal farářem Jeroným Hampel (1854-1867), Nove_varhany.jpgněkdejší představený olomouckého kněžského semináře. Z finančního odkazu předešlého faráře byly již roku 1854 pořízeny nové kostelní varhany z dílny opavského varhanáře Karla Kuttlera, které tak nahradily starší nástroj, původem z dominikánského kláštera v Opavě. Z velké úcty k tomuto faráři byl přenesen po zrušení městského hřbitova na počátku 20. století jeho náhrobek pod okna farní budovy. 

V devadesátých letech 19. století, díky úsilí tehdejšího faráře Ferdinanda Knirsche (1886-1898), došlo k restaurování Sebastiniho malířské výzdoby kostela a rovněž se přistoupilo ke zbudování nových kostelních varhan Karla Neussera z Nového Jičína. Velkým neštěstím proto bylo jejich úplné zničení zapříčiněné požárem v noci z 31. července na 1. srpna 1927. V důsledku požáru varhan byla rovněž poničena fresková výzdoba kostela, která z větší části čeká na opravu až do dnešních dnů.

Pohnutý životní osud a zvraty doby prožil ve Šternberku farář Dominik Willner (1932-1945). Tento rodák ze Svitav zde působil po mnoho let jako jeden z kooperátorů. Jako velký znalec dějin města a bývalé kanonie publikoval mnohé články v místním periodiku. S tím bylo spojeno i jeho silné nacionální cítění, kterým však byla tehdy prodchnuta většina německy hovořících obyvatel města. Po nástupu nacismu a rozpoutání druhé světové války byl, jako mnozí jiní kněží v odtržených německých oblastech bývalého Československa, perzekvován, což roku 1943 vyústilo v jeho internaci v koncentračním táboře Dachau. Po skončení války se již do Šternberka, odkud bylo odsouváno německé obyvatelstvo, nevrátil. Jeho novým působištěm se stala rakouská farnost Dürnstein (zde se shodou okolností nachází rovněž bývalá kanonie augustiniánských kanovníků), kde v roce 1971 zemřel.

Duchovní správu šternberské farnosti vedl poté v letech 1946-1972 Josef Pospíšil, který stál před těžkým úkolem, vybudovat základy farního společenství z nově příchozího českého obyvatelstva. Tento proces, ubíjený zvůlí příslušníků komunistické strany a nedostatečnými místními kořeny nově příchozích obyvatel, se rodil jen velmi těžce a teprve v posledních dvou desetiletích přináší mnohé plody.